She's in Exile 2.kapitola

,,Pomozte mi někdo!" Vykřikne přede mnou neznámý hrubý hlas. Moje nohy se automaticky rozběhnou, ale zároveň si i hledám cestičku po té nejpevnější půdě.
,,Prosím, pomozte, prosím!" Skučí hlas, ale já nedokážu odpovědět. Místo toho se mi z hrdla dere jenom slabé chroptění. Hlas skučí dál, stejně tak jako já se k němu přibližuji.
,,Kdo je to? Pomozte mi!" Vykřikne hlas téměř vedle mě. Natáhnu tím směrem ruku...
,,Ne, nedělej to!" Zakřičí nový hlas za mnou, ale než se dokážu jakkoliv pohnout, z mlhy se vymrští bílá ruka a stáhne mě pod hladinu bahnité vody. Oči mě pálí a plíce se dožadují vzduchu, ale hladina jako by zmizela. Všude je jenom zelenohnědá voda. Těsně před probuzením se té břečky nadechuju.
Otevírám oči a prudce se vztyčím do sedu. Plíce mě bolestně pálí z nedostatku kyslíku. Asi jsem doopravdy zadržovala dech.
Promnu si oči abych ze sebe dostala ten špatný sen a porozhlídnu se po svém pokojíčku. Na malé šatní skříni visí šedé bavlněné šaty na mojí drobnou postavu. Povzdechnu si, když mi dojde že je dnes Den zrcadla. Bratr dnes odejde a já se budu muset usmívat.
Odhodím stranou pokrývku a bosa přejdu k šatům. Na to že je to oblečení chudých, má spousty kanýrků a malých květinek. Vezmu jednu mezi prsty a zmáčknu ji. Jiné dívky v naší vesnici by z nich byly nadšené, ale mě přijdou příliš přezdobené. Sundám je z ramínka a odejdu do naší koupelničky.
Z kuchyně je cítit čaj a teplý chléb. Vejdu dovnitř a uvidím vysokou ženu v chudě vypadajících šatech jak se hrbí nad stolem a ňoume se v kaši.
,,Vstala jsi dneska dříve?" Zeptám se Mariky místo pozdravu. Vzhlédne od kaše a prohlédne si mě.
,,Ani ne, těsto jsem měla zadělané od večera." Usměje se. ,,Ty šaty ti sluší. Já je jako malá taky nosívala." Přikývnu. Do misky si dám bílou hmotu a sednu si naproti mé náhradní matky. Nikdy jsme si nerozuměly, nikdy jsem ji nebrala jako matku a ona si to vždycky uvědomovala. Přesto poznám že se trápí, stejně tak jako vím proč. Jen jedno slovo...
Kayl.
Marika s Charliem i přes jejich Spojení, nikdy nemohli mít děti, proto jsem neměla Mariku ráda. Vzala si nás aby mohla předstírat že jsme její vlastní. Prostě, nechci být ničí náhrada.
,,Měly bychom už jít." Oznámí z ničeho nic.
Přede mnou by teoreticky mělo stát provizorní podium. Stoupnu si na špičky abych viděla jestli se kolem něj nemotá Kayl, nebo Charlie, který pomáhá s organizací. Ale nic, jen pár dívek v Kaylově věku. Znovu si stoupnu na špičky a tentokrát se porozhlédnu po celém náměstí. U malých domků, co lemují náměstí, zahlédnu pár skupinek zdejších dětí. Ne dětí kteří byly adoptovány, ale dětí co se tady narodily. Dětí co znají své rodiče.
Najednou do mě něco vrazí a povalí mě to na zem. Cítím jak vlhká, špinavá zem promáčela mé šaty. Marika bude zuřit.
,,Omlouvám se, slečno. Nestalo se vám nic?" Zeptá se strojený, mužský hlas. Ani se na něj nepodívám a odseknu mu: ,,Ne, jen mě má adoptivní matka zabije až zjistí že jsem jí kvůli vám zničila šaty." Vstanu a začnu si prohlížet způsobené škody na šatech. Přes levé stehno se táhne hnědá skvrna od bahna. Podívám se na muže a strnu. Před mnou stojí starší muž, ale oblečený ve zbroji vojska Mantheonu, našeho hlavního města. Jeho zbroj je stříbrná s červeným znakem na hrudi - dva proplétající se hadi držící v tlamách korunu. Na ramenou má přehozený temný plášť.
,,Já...ehm...omlouvám se..." Zakoktám. Voják si mě změří zvláštním pohledem, jako by čekal že zničeho nic vzlétnu.
,,Adoptovaná?" Podiví se. Tváří se, jako by to slyšel poprvé a já mam sto chutí mu to vysvětlit. Něco v hloubi duše mi říká ať jdu pryč, ale já jenom zírám na toho vojáka.
,,Katharino, co se ti stalo?" Uslyším za sebou hlas bratra. Otočím se a vidím jak se ke mě blíží. Má na sobě obyčejnou bavlněnou košili a kalhoty.
,,To je má vina, pane. Ještě jednou se omlouvám slečno, přeji příjemnou zábavu." Usměje se a ztratí se v davu. Všimnu si výrazu v Kaylově obličeji, jakoby měl každou chvíli začít křičet zlostí.
,,Pojď, Marika se po tobě sháněla." Popadne mojí ruku a táhne mě pryč.
,,Co se děje?" Ptám se ho, zatím co se snažím vykroutit z jeho sevření. Kayl mě dovleče k jedné lavičce na kraji náměstí kam se posadí a dá se do řeči.
,,Nevím. Já, Charlie a ještě pár lidí jsme brzy ráno připravovali několik zbývajících věcí na oslavu, když zničeho nic náš starosta a pár jeho pomocníků začalo vyšilovat. Brzy na to přijela branou tahle eskorta z Mantheonu. Prý mají v blízkosti naší vesnice nějaké problémy s rebely. Ale to by přeci byli ve střehu, hlídkovali na hranicích a tak. Ale, ti vojáci se tu od rána procházejí, občas se s někým dají do řeči, jakoby něco hledali." Nervozně si skousne ret. Tohle gesto mě vždycky rozesměje a to i přes fakt že vypadá takhle jako dítě, mě baví jeho přehnaná starostlivost. ,,Jo, jen se mi směj." Zabručí když zpozoruje můj úsměv.
,,Třeba si myslí že jsou rebelové v davu. Třeba je tohle, to co hledají." Pokusím se vysvětlit. Kaylovy se udělá mezi obočím vráska.
,,To říkal i Charlie." Pronese napůl zamyšleně. ,,Asi máš pravdu. Jenom bych nečekal že se tu zničeho nic objeví tahle eskorta."


Náš rozhovor přeruší zvuk bijícího zvonu, který oznamuje začátek oslav. Podívám se Kaylovy do obličeje. V očích mu je vidět strach, ale zároveň i nedočkavost. Povzbudivě se na něj usměji a on mi jen kývne.
,,Je čas." Povzdechne si a vstane. ,,Když tak tu zůstaň a já řeknu Marice kde jsi." Pak odejde.


Náš starosta je muž staršího věku. Jeho šedivé mastné vlasy lemují červený obličej, připomínající prase. Za ním stojí tři dívky v podobných šatech, jako mám já, a nervozní Kayl. Vedle něj rozpoznám hnědovlasého Charlieho v hnědém kabátě. Nakonec si prohlédnu vojáka z Mantheonu. Na rozdíl od vojáka, co do mě vrazil, má červený plášť a příliš hrdé chování. Hlavu drží vzhůru a v ruce svírá jílec meče, aby ho všichni viděli.
,,Vítám vás. Dnes, na Den Zrcadla jsme se zde setkali, abychom nejen oslavili další rok, ale i to, abychom mohli oslavovat tyhle devatenáctileté...děti." Započne starosta svůj proslov a já si nemůžu nevšimnout jeho přiopilého hlasu. ,,Přišli k nám, jako děti žádající o domov a dnes dostanou na výběr, jako dospělí. Program: Nová rodina dnes pro ně končí a oni se musí rozhodnou zda zůstanou, nebo půjdou vlastní cestou....stejně všichni víme co si vyberou." Povzdechne si pro sebe, zalistuje v papírech a spustí: ,,Až odbije zvon, naše hranice podstoupí obnovu, tehdy mohou odejít a naše vesnice bude zas plně chráněna." Lidé nadšeně zatleskají. Vzpomínám si jak jsem se jeden rok snažila v tuhle chvíli utéct. Na poslední chvíli mě Kayl zastavil. Tenkrát mi řekl že bych mimo hranice nevydržela ani den. Rozbrečelo mě to. Od té doby mě vždycky hlídal, abych to nezopakovala.
,,Tak, protože je dnes Den Zrcadla, poprosil mě generál Surich, aby mohl říci pár slov." Starosta se vzdálí, aby udělal místo pro generála. Přistoupí ku předu a usměje se takovým hrdým, egoistickým úsměvem až mi po zádech přeběhne ledový mráz.
,,Děkuji. Dnes pro tyto mladé lidi končí dětství i období kdy jsou pod vlivem programu. Proto jsem se já a mí muži rozhodli že ochráníme je i vás před organizovanou skupinou rebelů pár mil odtud. " V davu zašumí obavy. Lidé se rozhlíží a podezíravě si každého měří. Ani by mě nepřekvapilo kdyby podezřívali i své rodinné blízké. Takhle to totiž dopadá pokaždé, kdykoli se k vesnici nějaká rebelská skupina přiblíží. Protočím nad tou myšlenkou oči, když mě upoutá záblesk stříbrné oceli. V jedné z postranních uliček stojí dva vojáci sledující dav. Jeden z nich si všimne mého pohledu. Chvíli si mě měří, pak se nakloní ke svému kolegovi a asi mu něco pošeptá, protože pak ke mě vzhlédnou oba. Radši se otáčím zpátky zpět k podiu, ale stále cítím jejich pohledy.
,,Jak určitě sami víte, rebelové se snaží celou naší vládu sesadit z čela vládnutí. Chtějí moc, chtějí zničit naši zemi, stejně jako se snažili zničit naše Zrcadlo. Tenkrát, když jsme je jako jednota svrhla, zasadili nám poslední ránu. Neviditelný mor v našem státě, v našich městech a vesnicích i v domovech." Bezva, teď bude paranoidní téměř každý. Všimnu si, jak Kayl a Charlie si něco říkají a zároveň hledí na něco za mnou. Zvědavě se otočím a všimnu si dalších vojáků. Generálův hlas pokračuje v řeči: ,,Naše vláda udělala jednu velkou chybu, že dovolila, aby se mor rozšířil. Proto musíme mor vyhubit. Rozkaz zní jednoduše. Zabijte děti z programu. Zabijte je všechny." A vojáci dosud stojící v okolních uličkách se rozeběhli s vytasenými meči do davu. Lidé začali panikařit, křičet a rozeběhli se do všech stran ve snaze najít své děti a ochránit je.